Ve vlastní šťávě: Tichá dohoda s českým zákazníkem, který chce ušetřit (na daních)

Světem českých hospodských doslova otřásla zpráva o úmyslu ministra financí Andreje Babiše začít s důslednou elektronickou evidencí hotovostních i bezhotovostních tržeb. K tomu by měly posloužit nové pokladní systémy a moderní registrační pokladny schopné odesílat data okamžitě prostřednictvím internetu úředníkům finančních úřadů.
 
Světem českých hospodských doslova otřásla zpráva o úmyslu ministra financí Andreje Babiše začít s důslednou elektronickou evidencí hotovostních i bezhotovostních tržeb. K tomu by měly posloužit nové pokladní systémy a moderní registrační pokladny schopné odesílat data okamžitě prostřednictvím internetu úředníkům finančních úřadů.
 
Pojďme se na to ale ještě podívat z trochu jiného úhlu, který už jsme jednou nastínili v příspěvku o šedé zóně. Asi všichni jsme se těšili, když jsme začínali, že budeme dělat hezké a poctivé řemeslo a budeme se tím bez ohledu na námahu slušně živit. Ale. Český klient byl, je a ještě nějakou dobu bude náročný klient. Na zájezdech jste ho obvykle poznali podle turistického salámu a konzerv s paštikami, oblečený byl většinou v kopiích známých značek, vyráběných ovšem někým úplně jiným a úplně jinak a za zhruba desetinu obvyklé ceny. Ví přesně, na co má nárok, a je mistrem v obcházení pravidel a předpisů. 
 
Řídí se pravidlem „zadarmo i žloutenku“ a je nedostižný ve vytěžování slevových akcí. Nakupuje podle klíče: sleva, dva v jednom, zadarmo nebo plus 25 %. A uzavírá tichou dohodu s každým, kdo mu může nabídnout levnější produkt. Levnější třeba o dvacet procent. To je DPH, kterou musí automechanik, nábytkář nebo instalatér připočítat ke své ceně, aby ji odvedl státu. Kromě ní je tu ještě daň z příjmů, sociální a zdravotní pojištění. K tomu nemalé náklady, které si alespoň zatím můžeme odečíst. Neochota platit daně není jen na straně podnikatele. Vlastně my všichni, kdykoliv jsme měli možnost mít něco levněji, jsme ji rádi využili. A nade všechnu pochybnost i ti moralisté, kteří teď spravedlivě hřímají nad neochotou hospodských sáhnout na ceny, které jim buď značně zkomplikují podnikání, nebo jim dočista zlomí vaz. 
 
Na druhou stranu – a na to by mudrlanti neměli zapomínat – v téhle branži se pracuje s hodnotou skutečnou a s relativně krátkou životností, na rozdíl od IT, reklamy a dalších oborů, kde se v podstatě účtují jen značně přestřelené hodiny. Profi kuchyně v hodnotě přes milion korun má životnost zhruba tři až čtyři roky. Mléko, maso a zelenina několik dní. Nikdo vám nic neodpustí a nikdo vám nic nedá. 
 
Existuje celá řada skrytých nákladů. Živnostníci mají v České republice vyšší sazby téměř na všechno a jdou po nich téměř všichni. Na oplátku nebývají nemocní, pracují vlastně pořád, platí a odvádí sociální a zdravotní pojištění, ale nevyužívají je skoro nikdy. Rozhodně se nedá říct, že by tento obor chrlil milionáře a že by se to přes veškerou optimalizaci daní, jak se tomu dnes říká, kdovíjak vyplácelo. Ale musí se to stát. Už bychom měli konečně přijmout realitu a zjistit, kolik co opravdu stojí a zda je naše existence jako podnikatele životaschopná a oprávněná. 
 
Logickým krokem bude drastické zdražení a konečně (!) přehodnocení toho, co má a co nemá v našem životě skutečnou hodnotu. Vyčistí se vzduch. Všichni půjdeme do státní správy nebo k železnici. Budeme v odborech. Konečně budeme legální a budeme si všichni rovni. U Čechů, kteří jsou jinak v politice i náboženství poměrně laxní, vyvolá skutečné emoce jen fotbal, hokej a… zdražení alkoholu. Můžeme se těšit na pořádnou revoluci?  
zdroj: rozhlas.cz